Bohužel jeho zkouška dospělosti přichází v době, kdy se z Československé republiky stává protektorát a Bedřich patří mezi občany, kteří budou povinně označeni Davidovou hvězdou. Končí sny o technice a ze dne na den je občanem druhé kategorie. Co to znamená, brzy pozná, když ho jeho vrstevník udá v restauraci německým vojákům, že jako žid tam hraje kulečník. Němci se naštěstí jen pohrdlivě smějí a mávnou rukou.
Po vypuknutí války v září 1939 se situace mění a místní udavač přivádí německou policii k Bedřichovi domů. Označuje ho za nebezpečného Žida ukrývajícího zakázanou literaturu. Rodina je okradena a Bedřich zatčen. Je to poslední okamžik, kdy vidí svou maminku a sestry. Bedřich je poslán jedním z prvních transportů do Polska stavět koncentrační tábory. Je chytrý, odvážný a správně chápe, že nyní je součásti ďábelské partie, na jejímž konci je pouze smrt. Prchá z transportu a přechází hranici do Sovětského svazu.
Když vznikne v Sovětském svazu československá jednotka, neváhá a je rozhodnut bojovat. V době, kdy se připravuje a cvičí k boji, jeho rodina je odvezená z Prostějova do lesů v Bělorusku, zmasakrována a zahrabána v lesním hromadném hrobě. V době, kdy Bedřich bojuje u Sokolova s přesilou německé armády, v Prostějově jeho spoluobčané devastují hřbitov, kde leží jeho příbuzní. Část Prostějováků je ráda, že mládež získá prostor pro sport. Hlupáci netuší, že po vyřešení židovské otázky a vítězství Německa je v zásuvce zastupujícího protektora K. H. Franka připraveno konečné řešení i české otázky.
Od masových deportací a hromadného vyvraždění nás dělí pouze otázka výsledku války. Protektorátní tisk píše, že u Sokolova se německá armáda střetla s jednotkou protektorátních zrádců a Židů. Protektorátní propaganda blbne lidi a ukazuje nepřátele klidu a pohody uprostřed války. Jsou to Židi, bolševici, američtí plutokrati a Češi špatného smýšlení. Bedřich bojuje u Kyjeva a na Dukle. Je třikrát raněn. Když u Kyjeva padne v boji jeho bratranec, zůstává z celé rodiny sám. Třikrát dekorován Československým válečným křížem a držitel sovětských vyznamenání. Bojoval za přežití i těch, co ho jako Žida vyháněli z restaurace od kulečníku. Po válce Bedřich postupně opustil armádu a Prostějov a prožil úspěšný život na severu Čech.
Před několika lety jsem se s panem plukovníkem Bedřichem Selingerem setkal. Pozval jsem ho do školy, kde maturoval. Setkal se se studenty a natočili jsme zajímavý záznam jeho vyprávění. Mluvili jsme spolu o řadě věcí a předal mi několik zajímavých knih. Jsem rád, že se mi povedlo domluvit i návštěvu u tehdejšího starosty Prostějova. Pan plukovník už není mezi námi. Nemůže vidět, že v Prostějově vypukla antisemitská hysterie kolem úpravy hřbitova, kde leží jeho příbuzní.
Záměr nadace Kolel ohraničit plochu živým plotem, umístit zde několik nalezených hřbitovních kamenů, přeložit menší parkoviště a umístit zde informační systém, vyvolal běs lží. Lže se o obnově hřbitova, obezdění plochy, kácení stromů, pohřbívání a dalších výmyslech. Podepisuje se nesmyslná petice a na sociálních sítích se mluví o sionistickém spiknutí a židácích. Vyzývá se zde k pokračování boje proti ortodoxním Židům, přisluhovačům Ameriky a padají i jména občanů špatného smýšlení. Petiční výbor hodnotí stav spolužití s Židy ve městě. Nevím, jak ví, kolik a kdo jsou v Prostějově Židé. Zřejmě již provedli určitou selekci.
Vztah k Židům je podle petičního výboru na dobré úrovni, takže dnes by zřejmě pana plukovníka kulečník hrát nechali.
Ke změně situace v Prostějově stačí přitom strašně málo. Především vzít rozum do hrsti a otevřít srdce. Sednout ke stolu a konstruktivně jednat. Zápisy z jednání zveřejňovat a otevřeně informovat občany. Vypsat třeba mezinárodní soutěž na architektonické řešení předložených návrhů. Smířit se s tím, že obejdeme pár metrů živého plotu a auto zaparkujeme jinde. Těch pár metrů obchůzky si můžeme zpestřit zastávkou u informačních tabulí. Mělo by tam být připomenuto, že v Prostějově žili úžasní ,,židáci“.
Michal Šmucr
