S tvrzením německé kancléřky Angely Merkelové, ke kterému se přiklání představitelé orgánů Evropské unie, že se problematika migrační vlny do Evropy vyřeší, nemůže snad žádný rozumně uvažující člověk souhlasit.
S tvrzením zastánců přijímání imigrantů, ke kterému se přiklání i některé naše politické strany (KDU-ČSL, TOP 09, STAN, ČSSD, Piráti), že migrace představuje do značné míry normální fenomén, fenomén hodnotově neutrální, čili něco, co bylo, je a bude – nemůže ten, kdo používá zdravý selský rozum souhlasit. Prioritní otázkou je míra, „tipping point“, tj. rozložení imigrantů v prostoru a čase, respektive jejich kulturní, ekonomická a sociální odlišnost od společnosti kam migrují. Deset osob nepostřehnete, sto ještě tak nevadí, deset tisíc a více už znamená velký problém. Dále nutno zohlednit, odkud imigranti přicházejí. Imigrant z Moldavska nebo z Ukrajiny představuje jiný kontext než imigrant z Eritreje. Imigrant, a to zejména imigrant jiné barvy pleti, se prakticky nemusí přičinit či snažit a získává bianco šek na cokoli, přičemž prakticky veškeré integrační náklady nese starousedlík. Migrace je z jejich pohledu podmíněna ekonomickou motivací, na které se navíc přiživují organizované zločinecké skupiny, které využívají jakoukoli slabinu či slabost na straně Evropy. V řadě případů se nejedná o uprchlíky, ale o „pouhé“ ekonomické imigranty, kteří jdou „za lepším“. Nakolik jejich motivům můžeme rozumět, jejich integrační náklady není starousedlá společnost schopná (a většinou ani ochotná) platit, bez toho, aby prudce poklesl její sociální a bezpečnostní standard.
I když postupně vystřízlivěla řada (byť rozhodně zdaleka ne všichni) stoupenců imigrace bez kontroly na vstupu, tak nadále zaznívají hlasy, že je třeba „přijmout všechny, a jen ti, co budou pohostinstvím pohrdat a páchat zločiny, vrátit“.
Realitou ale je, že mnohé imigranty není možné „vrátit“, protože Ženevské konvence neumožňují vracet osoby do bojových zón. Proto Islámský stát a jeho pobočky usilují o to, aby bojových zón bylo stále více (Sýrie, Irák, Afghánistán, Eritrea, Mali, Středoafrická republika, Burkina Faso a další) a ani u ostatních zemí původu není vracení snadné, krátké či laciné. Je vhodnější se snažit, aby tento proces prostě nenastal, aby imigrant na cestu prostě nevyrazil. Snaha o integraci naráží na tu skutečnost, že skupiny imigrantů, které jsou příbuzenskými či jinými vazbami zakotveny ve více členských státech, mezi nimi migrují, podle toho, jaké mohou získat sociální benefity. To umocňuje jejich nechuť učit se příliš do hloubky zdejší úřední jazyky, natož budovat legální kariéru.
Jednou z možností zamezení vstupu těchto nežádoucích osob na naše území je důsledná ostraha našich státních hranic. Za současného stavu je ale tato možnost málo reálna, protože hranice s Polskem je dlouhá 762 km, se Slovenskem 252 km, s Rakouskem 466 km, s Bavorskem 354 km a se Saskem 456 km a ustřežit by bylo možné jen určité úseky a jen omezenou dobu. Proto se zde nabízí např. možnost využití dobrovolníků ve smíšené hlídce s policistou či příslušníkem jiného sboru v kombinaci s instalací technického zabezpečení kamerovým monitoringem státních hranic.
I pohani po generace dnes uznávají, že Evropa je prostě křesťanská!
