Aktualita

Amnestie aneb “Havlovy děti” – první díl z celkem 18-ti dílného seriálu s názvem “Ukradená revoluce” na základě putovní výstavy hnutí SPD, kde na velkoplošných panelech po celý příští rok na náměstích celé ČR připomeneme mnoho nejznámějších, avšak dnes již polozapomenutých příběhů po Sametové revoluci a porovnáme je se současnou realitou.
Václav Havel vyhlásil k 1. lednu 1990 rozsáhlou a dosud nevídanou amnestii. Z 33 700 nepodmíněně odsouzených mělo být 23 500, tedy zhruba dvě třetiny, včetně vrahů, propuštěno.
Tehdejší náčelník správy Sboru nápravné výchovy (nynější Vězeňské služby) Jaroslav Konečný v této souvislosti uvedl, cituji: „Byl jsem zásadně proti tak rozsáhlé amnestii, poněvadž jsem znal dokonale mentalitu vězňů, jejich nálady a názory, o čem hovořili, co budou venku dělat po případném propuštění na amnestii. Diletantský, nekvalifikovaný přístup k zajištění amnestie přinesl společnosti obrovské škody a utrpení tisícům obyvatel ČSSR. Velké materiální škody společnosti a především prostým lidem, které napáchali vězni vinou rozsáhlé amnestie a rychlým propouštěním, již nikdo zcela nenahradí.“ Konec citátu.
Často bezuzdně řádícím kriminálníkům, kteří se díky amnestii dostali na svobodu, se tehdy příznačně říkalo „Havlovy děti“.
Politický vězeň Jan Wolf k tomu řekl, cituji: “V zahraničí byli tito vězni, samozřejmě kriminálníci, vydáváni za politické vězně. Havel a jeho parta prohlásil, že každý z těchto lidí byl nespravedlivě odsouzen… V tu dobu, když byla amnestie vyhlášena, bylo propuštěno dohromady asi 16 politických vězňů a dva nebo tři tam zůstali, které jsme ještě my dohledávali a propouštěli. Ale ve světě uvěřili tomu, že to bylo 23 tisíc politických vězňů. Naše země se tím ve světě velmi rehabilitovala. Najednou tu byl odboj, i když ve skutečnosti to byla vždy hrstka, v podstatě 500 lidí, kteří se stále točili v kriminálech. A najednou se objevilo číslo 23 tisíc. Národ se tím morálně rehabilitoval, protože vznikl dojem, že se tu s komunisty nekolaborovalo.”
“Havlovy děti” zabíjely i děti. Na počátku roku 1990 po prezidentské amnestii se z vězení dostala ta nejhorší sorta zločinců, kteří se neštítili ničeho a kteří si novou svobodu a demokracii vyložili po svém. A tehdy se v rámci amnestie dostal z vězení i recidivista, jenž měl na svědomí pohlavní zneužívání dětí. Nastoupil jako sanitář do nemocnice Na Bulovce na dětské oddělení.
Pražský kriminalista podplukovník JUDr. Miloslav Dočekal na tento případ vzpomíná, cituji:
„Asi kolem půlnoci mi doma zvonil telefon. Operační důstojník. Hlásil mi, že pohřešují osmiměsíční holčičku z dětského oddělení nemocnice Na Bulovce. Hned jsem si řekl: Proboha, jak ji mohou pohřešovat, když tak malé dítě ještě neumí chodit. …Víte, kdyby sestry v nemocnici nebyly hloupé a nelhaly, tak jsme mohli tu holčičku zachránit. Jenže ony chránily především vlastní kůži. Místo, aby pravidelně kontrolovaly děti, a to každých dvacet minut, což byla jejich povinnost, koukaly na televizi a pily kafíčko…
Když konečně přišly na to, že jim osmiměsíční holčička chybí, začaly ji hledat na oddělení. Jako by se jim mohlo nechodící dítě někam schovat!
Když jsme dorazili na místo, řekly nám, že si ji možná odvezli rodiče. Poslal jsem tedy naše hochy na udanou adresu rodičů, aby se jich zeptali, zda si holčičku neodvezli domů. Ti z toho byli, uprostřed noci, zjevně překvapeni. Prý kdepak. Vždyť jejich dcera tam byla jen na banální kontrole oušek a vyzvednout si ji měli až ráno.
Teprve po tomhle zjištění jsme ze sester dostali, že mají na oddělení nového sanitáře, který tam s nimi večer byl. Přitom nikdo v nemocnici nevěděl, že byl dříve trestaný za pohlavní zneužívání a nedávno propuštěný na amnestii z kriminálu. Na dětské oddělení se žádný sanitář moc necpe. A tak toho nového mladíka klidně vzali. Ještě prý si ten večer od sestřiček půjčil peníze s tím, že má v hospodě nějaký dluh, který musí zaplatit. A zatím číhal, kdy odejdou na televizi. Zatímco sestry byly pryč, sanitář si dítě odnesl přes celý areál nemocnice až k sobě na ubytovnu. Nikdo si ho ani nevšiml. Když jsme se konečně dozvěděli, že zřejmě holčičku vzal, tryskem jsme za ním vyrazili na ubytovnu. Vpadli jsme do jeho pokoje a našli jsme holčičku schovanou pod postelí už bez života. V té chvíli jsem musel naše kluky zadržovat, byli by toho darebáka snad zabili. Byli z toho totiž úplně nepříčetní.
Nasadili jsme saniťákovi pouta, odvezli ho k nám na úřadovnu do Libně a on hned při výslechu spustil, že chce trest smrti. Rozkřičel jsem se na něj: Ty dobytku, teď chceš trest smrti, když víš, že se chystá jeho zrušení! Když jsem se pak konečně dostal do postele, dlouho jsem nemohl usnout a pořád jsem před sebou viděl mrtvolku toho nebohého děvčátka. Bylo mi z toho zle a je mi zle i dnes, když si na to vzpomenu. Rodiče mrtvého děvčátka tehdy přijal i prezident Havel. Prý plakal, když mu vyčítali, že nebýt jeho amnestie, seděl by ten grázl ještě čtyři roky v kriminálu a jejich dceruška mohla žít..“
Konec citátu pražský kriminalisty podplukovníka JUDr. Miloslav Dočekal, který případ tehdy řešil.
Co si o tom myslíte Vy? A jestli se mnou souhlasíte, prosím sdílejte.
Foto: Pavel Štecha