14.5.2021 9:40
Vladislav Tuček: Téměř 8 let ve Velké Británii aneb jak jsem se stal součástí multikulturní společnosti.
O zdokonalení anglického jazyka, možnosti poznat jinou kulturu a procestovat některé země jsem přemýšlel už nějakou tu chvíli. Psal se rok 2011 a blížilo se jaro, když padlo konečné rozhodnutí, že zkusím žít a pracovat v zahraničí. Ve hře bylo několik anglicky mluvících destinací, ale nakonec vyhrála Velká Británie, protože je prostě nejblíže domovu a na práci tam člověk nepotřeboval víza a povolení. Po půlroce příprav jsem 11.11.2011 v podvečer stál na letišti v Brně a čekal na přímou linku do „anglického“ Lutonu. Proč jsem dal slovo „anglického“ do uvozovek? To proto, že v tomto britském městě žije jen minimum Britů. Většinou zde potkáte Indy, Pákistánce, Íránce, Turky, Rusy, Poláky a pár Čechů a Slováků. První týdny naznačovaly (ač jsem si to ještě neuvědomoval), čím mě bude život v UK (Spojeném království [United Kingdom]) provázet. Téměř každý večer byla slyšet v ulicích střelba – to si spolu vyříkávali své názory Kurdové, Turci a Rusové.
Už v tomto multikulturním městě jsem pocítil první známky diskriminace. Například při zřizování bankovního účtu. Jako každý, kdo se nenarodil v Británii mám svůj akcent, který je dost podobný pro všechny přistěhovalce z východu Evropy. Vzhledem k tomu, že přistěhovalci z Polska nejsou v Británii (ale nejen tam) příliš v oblibě, je každý, kdo promluví s podobným přízvukem Polák a podle toho se k němu i chovají. Stejné to bylo i se mnou. Paní za přepážkou v bance byla odměřená až arogantní a silně neochotná. V momentě, kdy přišlo na vyplňování žádosti a v kolonce národnost jsem k jejímu překvapení neuvedl „Polish“ ale „Czech“, byla arogance ta tam a z paní se nakonec vyklubala celkem milá a ochotná úřednice.
To nejhorší mě ale teprve čekalo.
18. února 2012 jsem konečně nastupoval do své první „full time“ práce (práce na plný úvazek se zaměstnaneckou smlouvou). Byla to IT firma, která se zabývala repasem počítačové techniky. Byl jsem přidělen do oddělení, kterému velel Ind jménem Joshy. Majitel firmy nás představil a sotva se za ním zavřely dveře, byl jsem postaven před hotovou věc. Joshy, svou indickou angličtinou, začal rozhovor větou: „Tvoje barva kůže je bílá, moje je hnědá. To znamená, že moje barva je nadřazená té tvé a proto mi budeš sloužit!“ Zalapal jsem po dechu, ale pak jsem sám sebe uklidňoval, že to určitě bude jen hloupý vtip. Nebyl! Půl roku jsem zažíval diskriminaci a teror, který mě (ačkoliv jsem docela silná povaha) skoro zlomil. Po několika protestech u vedení společnosti byl Joshy nakonec přesunut do kanceláře, kde byl svým pánem a já jsem konečně mohl trochu volněji dýchat. Celá věc měla ještě dlouhou dohru, ale to už je na jiný příběh. Zde ještě musím uvést, že Joshy nebyl muslim, ale hlásil se ke katolické církvi.
Samozřejmě jsem v této společnosti nevydržel moc dlouho, protože jsem dostal nálepku rasisty, protože jsem měl problém s „chudáčkem“ Joshym. A tak jsem nabíral zkušenosti po různých krátkodobých i dlouhodobých brigádách. Měl jsem možnost pracovat se stovkami různých lidí, různých národností, ale všechny zkušenosti vedly k jednomu zásadnímu zjištění: Nikomu nevěř, tím spíše, pokud jeho kořeny sahají jihovýchodně za hranice Evropy. Svou, téměř osmiletou, zkušenost ve Velké Británii jsem zakončil ve firmě vyrábějící autokosmetiku.
Tato firma byla (a myslím, že stále je) směsicí lidí z půlky světa. Kromě Britů, kteří tvořili většinu zaměstnanců firmy jsem pracoval bok po boku s Arménem, Bulharem, Polákem, Turkem, Švédem, a kromě dalších i s několika Indy. Do jednoho z Indů se zamilovala Britka. No, po několika měsících už to nebyla oboustranná láska – najednou musela konvertovat k islámu a tím dodržovat veškerá jejich pravidla a zvyky. Druhý muslim byl zatčen přímo na pracovišti. Téměř vedle mě na něj naskákali tři maskovaní a po zuby ozbrojení týpci. Nakonec byl obviněn z přípravy terorismu. Majitel firmy rozesílal email se zákazem o tomto incidentu s kýmkoliv mluvit. Zážitků s multikulturní společností mám hromadu. Možná, že někdy vydám knihu pamětí. Všechny
nebyly špatné. Rok má přece jen 365 dní a tak se míchaly dny všední s těmi krásnými a občas se objevil den s černým mrakem nad hlavou.
Velká Británie se ale nikdy nestala mým domovem. Vždy jsem tam byl považován za hosta a hostem jsem se i cítil. Proto jsem se v červnu 2019 vrátil domů do České republiky. Na závěr bych si dovolil malé shrnutí mých zkušeností. Ačkoliv jsem neměl s nikým (kromě Joshyho) žádný zásadní problém a se všemi jsem se snažil lidsky i profesně dobře vycházet, musím konstatovat, že kultura zemí jižní Asie je diametrálně odlišná od kultury evropské. Není to jen rozdílným náboženstvím nebo pohledem na nadřazenost té či oné barvy kůže. Je to i o názoru na pořádek (doma či na pracovišti), o přístupu k lidem (trochu asi souvisí s náboženstvím, kdy chování je jiné k mužům a jiné k ženám, případně k muslimům a věřícím z jiného náboženství), ale rozdíl najdete i ve vnímání světa a okolí a způsobu řešení problémů.
