1.4.2021 8:50
MUDr. Ivan David: Brusel chystá velké uhlíkové zdražování všeho.
Výbor pro životní prostředí Evropského parlamentu (ENVI) předložil tento týden na plénum EP iniciativní zprávu, v níž navrhuje vedle v EU již používaného systému obchodování s emisními povolenkami (ETS) zavést novou platbu za vypouštění uhlíku a jeho sloučenin do atmosféry. Tuto daň z uhlíku by měli platit všichni výrobci. V praxi by provedení návrhů z dílny ENVI znamenalo zdražení všech výrobků a služeb. Novou daň z uhlíku, kterou by odváděli výrobci nejen všech průmyslových výrobků, ale i elektřiny, plynu, uhlí a pohonných hmot, by firmy samozřejmě promítly do cen. K dosavadním cenám by museli připočítat výši uhlíkové daně. Fungovalo by to podobně jako spotřební daň u cigaret nebo u pohonných hmot. Jen by ji platily i holičky a poskytovatelé dalších služeb, kteří ke vé činnosti potřebují elektřinu.
Výnos této uhlíkové daně by podle kolegů z ENVI měl být novým “vlastním” příjmem rozpočtu EU. Daň by vybíraly finanční úřady členských států, ale celý výnos by měl být odesílán do Bruselu. Z výnosů této daně by měl být splácen dluh EU ve výši 750 miliard eur, které si Komise půjčila na projekty z Fondu obnovy. Z něj mají být financovány další granty v rámci Zeleného údělu – a to nad rámec již chváleného Víceletého fiskálního rámce pro léta 2021 až 2027 neboli sedmiletého rozpočtu EU. Například dotace solárních a větrných elektráren, dobíjecí stanice elektromobilů nebo „držhubné“ vlastníkům uhelných dolů, aby se s Unii nesoudili kvůli jejich zavírání nařízeném z Bruselu.
Rakouský kancléř Sebastian Kurz na únorové videokonferenci Evropské rady varoval ostatní premiéry a prezidenty před tím, aby Zelený úděl nezpůsobil další stěhování zbytků evropského průmyslu do Číny. „Jsme pro ochranu životního prostředí. Podporujeme snižování vypouštění škodlivých látek do ovzduší. Musíme to však dělat tak, aby výsledkem nebyl zánik pracovních míst v Evropě a další přesun továren do Číny.“, upozornil Kurz na Radě. Právě to podle něj hrozí, pokud EU výrobce příliš zatíží uhlíkovou daní, kterou Brusel připravuje.
Obávám se, že předseda vlády našeho jižního souseda má pravdu, a že výsledkem zavedení uhlíkové daně nebude ani tak naplněný unijní rozpočet, jako snížení příjmů státních rozpočtů členských států EU. Pokud firmy přestěhují výrobu do Asie, státní rozpočty členských států přijdou o daně z příjmů a pojistné na zdravotní a sociální zabezpečení od zaměstnanců, kteří ztratí práci. A přijdou též o výnosy daní z příjmů právnických osob.
Europoslanci z ENVI si myslí, že tento problém lze „snadno řešit“ zavedením „uhlíkového kvazicla“. Ve svém návrhu ho nazývají „uhlíkové vyrovnání na hranicích“.
Podle jejich představ by touto platbou měly být zatíženy i všechny výrobky a služby dovážené z třetích zemí do EU. Sazby uhlíkového kvazicla by podle nich neměly stanovovat ani členské státy ani Rada ministrů EU pro zahraniční obchod, ale nezávislé subjekty z třetích zemí. Neunijní auditoři nebo neziskovky by podle ENVI měly „ocenit“ množství uhlíku a jeho sloučenin vypouštěných při výrobě dovozových komodit a přepočítat je na hodnoty uhlíkové daně placené při stejné produkci v zemích EU. Sazby uhlíkového kvazicla např. pro dovoz čínské oceli by z hlediska emisí CO2 a přepočtu na unijní uhlíkovou daň měly provádět subjekty, které nejsou ani čínské ani EU původu. Při tom by podle představ předkladatelů měli zohlednit i takové aspekty jako škodlivost elektrizační soustavy dané země pro životní prostředí a další aspekty aspekty, které lze počítat mnoha různými způsoby.
Členové ENVI ve zprávě tvrdí, že jednostranné zavedení uhlíkové daně v EU a souběžné zavedení uhlíkového kvazicla je v souladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Odvolávají se při tom na jediné ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), které vyžaduje uplatnění zásady rovného zacházení s domácími výrobci i s dovozci ze třetích zemí. Jaksi se přitom nenamáhali pročíst si celou GATT a všechny přílohy k ní ani Smlouvu o WTO. Dohromady spolu s arbitrážními nálezy Tělesa pro řešení sporů WTO tvoří mezinárodní právo v oblasti zahraničního obchodu. Toto právo je nutné vnímat jako celek. V žádném případě z něj nelze vytrhovat jen jedno ustanovení a k ostatním nepřihlížet. To vede k chybným závěrům.
Kdyby si kolegové z ENVI celý ten mohutný balík papíru přečetli, zjistili by, že k bezkonfliktnímu zavedení uhlíkové kvazidaně by s jejím zavedením museli souhlasit všichni ministři členských států WTO odpovědní za oblast mezinárodního obchodu na ministerské konferenci WTO. Pouze tento nejvyšší orgán WTO je oprávněn sjednat změnu smluv řady GATT, nebo Smlouvy o WTO, či případně vypracovat dodatek k některé z těchto smluv. Podle pravidel WTO lze zavést novou překážku dovozu, která má charakter cla, pouze formou smlouvy podepsané na ministerské konferenci WTO zástupci všech členských států. Tato smlouva by následně musela být ratifikována parlamenty smluvních stran. Podle Smlouvy o WTO má každý členský stát při sjednávání nové smlouvy na půdě této organizace právo veta. Jedná se tak dlouho, až všichni souhlasí. Bez souhlasu všech nelze smlouvu podepsat. Proto již více než 10 let nedošlo k podpisu žádné nové dohody. Globalizace překročila meze únosnosti pro řadu zemí. Cestu zpět zase blokují jiné státy, které na tom profitují.
Při řešení sporů o omezování dovozu a jeho zatěžování cly a podobnými poplatky arbitrážní orgány berou v potaz pouze smlouvy podepsané na půdě WTO a jejího právního předchůdce GATT. Jiné smlouvy, které nebyly do práva WTO převzaty, jsou pro rozhodčí orgány irelevantní. Pro členy Tělesa pro řešení sporů – což je sbor rozhodců WTO, z něhož jsou sestavovány arbitrážní tribunály řešící žalobu jednoho státu na druhý kvůli omezování dovozů, jsou dokumenty jako Pařížská klimatická dohoda „cárem papíru“. Nejsou jí nijak vázáni.
Představa, že např. čínský ministr odpovědný za zahraniční obchod bude na půdě WTO souhlasit s dohodou, která by čínské vývozy do EU zatížila uhlíkovým clem je „sci-fi“. Čína nepodepsala ani Kjótský protokol ani Pařížskou dohodu. Se souhlasem s takovou smlouvou nelze počítat u mnoha desítek dalších států světa.
Pokud by Brusel zkusil jednostranně zavést uhlíková kvazicla na dovoz výrobků ze třetích zemí, musí při tom počítat s rizikem, že EU může být v arbitrážním řízení potrestána obrovskými pokutami. Rozpočet EU by je musel platit výrobcům a vývozcům, kteří by se cítili kvazicly poškozeni a prostřednictvím svých vlád by EU napadli žalobou u WTO. Jde řádově o tisíce miliard eur. Sazba odškodného se počítá nikoli z výše nelegálně zavedeného cla, ale z objemu zmařených obchodů. Takový rozsudek by mohl zruinovat nejen celou EU, jejíž rozpočet je ubohým zlomečkem ročního objemu obchodu s Čínou, a na krytí pokut by nestačil ani v řádech jednotek procent. Za dluhy EU ručí členské státy. Uhlíkové kvaziclo by tedy mohlo vést ke státním bankrotům všech členských států EU.
Proto jsem hlasoval proti tomuto návrhu na zavedení uhlíkové daně i uhlíkového kvazicla.
