16.6.2021 15:34
MUDr. Ivan David: Německý ministr zdravotnictví chtěl sociálně slabým a zdravotně postiženým vnutit roušky, které nesplňují potřebné parametry.
V Německu začalo koncem minulého týdne další kolo obřího rouškového skandálu. Generální tajemník německé sociálně demokratické strany Lars Klingbeil v rozhovoru pro deník Der Spiegel zkritizoval návrh lidoveckého spolkového ministra zdravotnictví Jense Spahna „udat“ nepoužitelné roušky v domovech důchodců a v zařízeních pro zdravotně postižené. „Tyto procesy ve spolkovém ministerstvu zdravotnictví jsou odporné a nelidské,“ řekl doslova Klingbeil pro Spiegel. Spahna nešetřil ani předseda sociálních demokratů Norbert Walter-Borjans. „Je nedůstojné a nelidské, když ministr zdravotnictví rozděluje lidi do dvou tříd, a to na ty, kteří mají nárok na masky s ověřenou kvalitou, a na ty, pro které jsou naprosto nevhodné masky pořád dost dobré.“, řekl předseda sociální demokracie deníku Bild am Sontag. Ministerstvo práce a sociálních věci v pátek natlačení nepoužitelných respirátorů těm nejzranitelnějším zablokovalo úředním zákazem.
Ještě méně servítků si s ministrem zdravotnictví brali zástupci zdravotníků a sociálních pracovníků z terénu. Předsedkyně sociálního sdružení VdK Německo Verena Bentele řekla Spiegelu, že chování na ministerstvu svědčí o nepřijatelném obrazu člověka. O cynismu hovořilo také sdružení sociálních pracovníků SoVD v Dolním Sasku. „Pokud chce ministr distribuovat nepoužitelné masky nejzranitelnějším skupinám v naší společnosti, ukazuje, že je hluboce opovrženíhodný člověk,“ uvedl předseda státu SoVD Bernhard Sackarendt.
Podle deníku Der Spiegel jde o masky, které spolkové ministerstvo zdravotnictví nakoupilo za miliardu eur na jaře 2020 v nouzovém režimu. Před rokem byl v celé EU nedostatek ochranných prostředků. Většina výroby ochranných prostředků byla v minulosti přestěhována z Evropy do Asie. V Číně v té době rovněž zuřila pandemie COVID-19, což způsobilo prudké snížení dodávek do Evropy. V rámci nouzového stavu vyhlášeného spolkovou vládou spustil ministr Spahn zvláštní režim nákupu zvaný „Procedura otevřených dveří“. Veřejně vyhlásil státní poptávku se zárukou nákupu všech respirátorů kategorie FFP2, KN95 nebo N95 se zaručenou minimální cenou 4,50 eur/kus. Jenže v rámci obřího nákupu mimo systém výběrových řízení ministerstvo nakoupilo i respirátory, která nesplňují požadavky norem FFP2, KN95 nebo N95. Z celkových 9 miliard eur utracených za nákup respirátorů v nouzovém stavu celá miliarda padla za ty nevyhovující.
Že je část respirátorů nakoupených v nouzovém režimu nevyhovujících, bylo zjištěno celkem záhy. Před další distribucí do nemocnic a ordinací musely masky projít kontrolou Úřadu pro bezpečnost práce, která spadá pod spolkové ministerstvo sociálních věcí. Balíky těch, které byly při kontrole kvality vyřazeny, byly následně uloženy ve skladech Národní rezervy pro ochranu zdraví. Jejich skladování však také stojí peníze a proto ministr Spahn nyní řeší nerudovskou otázku: „Kam s nimi?“. A rozhodl se ji vyřešit s logikou své původní profese bankéře, od něhož opravdu asi jen kancléřka Merkelová mohla čekat, že se jmenováním do funkce ministra zdravotnictví změní z parazita snažícího se z lidí vysát poslední eurocent na lidumila.
Procedura otevřených dveří, v jejímž rámci byly nakoupeny nepoužitelné respirátory, vedla k řadě skandálů, které dlouhodobě mapuje dvojice investigativních novinářů deníku Tagesschau Markus Grill a Lena Kampfová. K prověřování férovosti nákupů v nouzovém režimu je přivedlo zjištění, že ministr Jens Spahn si v době nouzového stavu se svým homosexuálním manželem Danielem Funkem (společně na obr. 1) koupili v Berlíně novou vilu za 2 miliony eur.
Během jejich mapování vyplula na veřejnost spousta špinavých praktik. Některé respirátory, které byly dodány spolkovým ministerstvům vnitra a obrany a do nemocnic jednotlivých spolkových zemí, byly i desetinásobně předražené. Rekordem je cena 9,90 eur/kus za masky dodané firmou Emix do nemocnic v Severním Porýní-Vestfálsku. Pro firmu Emix, kterou založili 2 mladí švýcarští podnikatelé Jascha Rudolphi (23 let) a Luca Steffen (24 let) byla pandemie doslova Klondikem. Jen několik dní existující firma se v rámci Procedury otevřených dveří dostala ke státní zakázce za 670 milionů eur. Na zakázce měli podle Tagesschau vydělat asi 200 milionů eur.
Část peněz získaných ze spolkového rozpočtu totiž museli mladíci vyplatit jako provize prostředníkům z politických kruhů, kteří za firmu lobovali u spolkového ministerstva zdravotnictví. Podle deníku Süddeutsche Zeitung mělo jít na provize asi 113 milionů eur. Provizi ve výši 51 milionů eur získala za zprostředkování obchodu PR společnost Little Penguin GmbH. Tato firma před tím dělala reklamu na bavorské klobásy a pivo. Vlastní ji Andrea Tandlerová, což ke dcera bývalého generálního tajemníka bavorské „státostrany“ CSU Gerolda Tandlera, který byl v minulosti postupně ministrem vnitra, ministrem hospodářství a financí.
Série investigativních článků Grilla a Kampfové ukázala veřejnosti v plném světle doposud skrytý nepotismus (protěžování příbuzných), klientelismus a korupci, kterými je německá politika prolezlá podobně jako středověký Vatikán v době pontifikátů neblaze proslulé rodiny Borgiů. Kvůli některým odhalením deníku Tagesschau musel jít ministr Spahn vypovídat „na kobereček“ před Rozpočtový výbor Spolkového sněmu. V odpovědi na otázky poslanců Bundestagu přiznal, že firmu Emix mu doporučila poslankyně Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová (obr. 2), která je dcerou dlouholetého předsedy CSU a mnohonásobného bavorského zemského premiéra Franze Josefa Strausse.
Členka Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu Monika Hohlmeierová, která je známá i v ČR, je fatálním nepřítelem zemědělců z východní Evropy. V každém čtvrtletí uspořádá v europarlamentu aspoň jednu akci, v níž nevybíravě a často podpásovými metodami útočí na zemědělská družstva a východoevropské zemědělské podniky, které vznikly transformací z bývalých JZD. Jejími oblíbenými terči jsou firmy z Maďarska, Polska, ČR a Slovenska. Všechny zemědělské podniky, které nejsou rodinnými farmami, by podle ní měly zmizet z dotační mapy jakožto „kolosy minulosti“. Napadá i družstva a zemědělské podniky, které zaměstnávají do 250 pracovníků a podle definic práva EU jsou považovány za malé a střední podniky.
Hohlmeierová byla usvědčena z lobbování za Emix nejen na spolkové úrovni. K zakázkám pomohla firmě i z rozpočtů spolkových zemí jako Bavorsko nebo Severní Porýní-Vestfálsko. Její intervenci do nákupů masek přiznala jak bavorská ministryně zdravotnictví Melanie Humlová (CSU), tak i její vestfálský kolega Karl Josef Laumann (CDU). Europoslankyně tvrdí, že za intervence nedostala žádnou odměnu.
Spolu s aférou Wirecard, která vypukla loni jsou Spahnovy nákupy jsou bezkonkurenčně největšími politickým průšvihy v dějinách Spolkové republiky Německo. Kromě jiných špinavostí rouškovou aféru provází i praktiky, které si většina lidí doposud spojovala spíše s Ukrajinou nebo Ruskem v době bývalého prezidenta Borise Jelcina. Spolkové ministerstvo zdravotnictví neplatí řádně faktury za masky a respirátory objednané a odebrané v nouzovém režimu. A nejen ty z podobných obchodů, jako byly dodávky firmy Emix nebo firem, které deklarovaly, že dodávají výrobky renomovaných firem jako 3M, i když šlo o fejky čínské výroby. Dodavatelské firmy žalují spolkové ministerstvo zdravotnictví u řady soudů po celém Německu. Jen u krajského soudu v Bonnu je podle deníku Tagesschau projednáváno 89 žalob dodavatelských firem proti spolkové republice.
Firmy, kterým německý stát dluží za dodávky masek, se v těžké hospodářské krizi způsobené pandemií koronaviru snaží peníze vymoci všemi způsoby. Včetně intervencí a lobbingu poslanců Spolkového sněmu, jimž za vymožení nesplacené pohledávky za spolkovým ministerstvem zdravotnictví vyplácí provize. Tento způsob vymáhání státního dluhu Tagesschau popsal na základě hlášení Útvaru proti praní špinavých peněz Ministerstva financí státu Lichtenštějnsko. Jako transakci podezřelou z korupce vyhodnotil platbu 660 tisíc eur zaslanou firmou Zentrada Europe na účet firmy, kterou vlastní poslanec Bundestagu za CSU Georg Nüßlein. Poslanec při podání vysvětlení na finančním úřadu přiznal, že peníze jsou provizí za vymožení nezaplacené faktury za dodávku masek spolkové vládě. Ministerstvo zdravotnictví bylo na základě soudního příkazu donuceno zveřejnit seznam politiků, kteří u něj intervenovali za úhradu dlužných faktur. Na seznamu je se 40 poslanci Bundestagu i spolkový ministr hospodářství Peter Altmaier z CDU (obr. 3), který ale popírá, že by za to dostal jakoukoli odměnu.
Na obrovský rozsah problému s neplacením faktur za odebrané roušky upozornil poslanec Christoph Ploß (CDU). Podle něj jde o stovky firem, v niž jsou kvůli druhotné platební neschopnosti ohroženy tisíce pracovních míst. Během poslaneckého dne se na něj ve volebním obvodu obrátilo několik firem, jimž spolkový rozpočet dluží. Protože šlo o seriózní firmy, které v regionu dlouhodobě působí, pokusil se za ně intervenovat. „S předchozím zadáním zakázky jsem neměl nic společného a ani za urgenci platby jsem nedostal žádnou odměnu“ řekl Ploß deníku Tagesschau. Jeho urgence se minuly účinkem. Proto se rozhodl problém zmapovat na celoněmeckém měřítku. Zjistil a zveřejnil údaje o stovkách firem, jimž spolkový rozpočet dluží peníze za dodávky zdravotnického vybavení během koronakrize.
Aféry Jense Spahna boří pečlivě budovanou pověst Německa jako stabilní demokracie s vyspělou politickou kulturou. Na rozdíl třeba od Itálie, kde v byla v 90. letech v rámci protimafiánského zátahu soudců známého jako „akce čisté ruce“ zatčena a odsouzena celá vláda, nebo Francie, jejíž bývalý prezident Jacques Chirac byl odsouzen za defraudace peněz na pařížské radnici, nejsou v Německu od doby sjednocení známé žádné případy odsouzených německých politiků. Ukazuje se, že klíčovým aspektem dobré pověsti německé politiky není ani tak fakt, že by němečtí politici jako jediní v Evropě nekradli, nepodváděli a nebrali úplatky, ale ustanovení § 50 spolkového trestního řádu (Neufassung der Strafprozeßordnung). V něm je uzákoněno, že vyšetřování člena spolkové vlády je možné pouze po předchozím souhlasu spolkové vlády a vyšetřování poslance parlamentu je možné pouze s předchozím souhlasem parlamentní komory, jejímž je členem.
Německý zákon zaručuje politikům celoevropsky unikátní míru trestní imunity. Český ministr, pokud není zároveň poslancem nebo senátorem, není chráněn žádnou imunitou. Poslance nebo senátora může policie stíhat pouze se souhlasem komory, jejímž je členem. Bez jejího souhlasu jej však na rozdíl od Německa může vyšetřovat. Tedy sledovat jej, zda nepáchá trestnou činnost. Na základě neveřejného soudního příkazu mu policisté mohou odposlouchávat telefony a kontrolovat poštu, nebo požadovat od banky informace o pohybech na účtech. Případně jinak shromažďovat důkazy o jeho trestné činnosti. Teprve až když chce policie českého zákonodárce obvinit z trestného činu musí požádat parlamentní komoru o jeho vydání k trestnímu stíhání.
V Německu musí policisté žádat spolkovou vládu o souhlas, už když chtějí prověřovat, co např. Jens Spahn dělal v rámci nákupu masek v nouzovém režimu. A zda se při tom nedopustil defraudace či korupce. Umíte si představit, jak takovou žádost předkládají policisté do spolkové vlády prostřednictvím ministra vnitra Horsta Seehofera (CSU), jehož úřad byl jedním z odběratelů ochranných prostředků z těchto kšeftů? Zřejmě proto jsou také jedinými německými politiky, kteří je nuceni kvůli rouškové aféře odpovídat na otázky policistů řadoví poslanci Georg Nüßlein, jehož „práskl“ lichtenštejnský berňák a Alfreda Sautera, něhož Bundestag povolil domovní prohlídku a prohlídku kanceláře a pošty.
Je docela pravděpodobné, že pokud Jens Spahn opustí ministerské křeslo a bude už jen užívat nahospodařené jmění, bude to díky tomu, že se chtěl zbavit závadných masek tím, že je hodlal „přidělit“ zdravotně postiženým a příjemcům sociálních dávek. Zcela určitě nebude stíhán za finanční machinace, tuto proceduru podstoupí jen řadoví poslanci. Jde o příznačnou tečku za 16-ti letým obdobím kancléřky Angely Merkelové, jejímiž oblíbencem je nejen Spahn, ale i současná předsedkyně Evropské komise, která se do Bruselu přesunula poté, kdy na ní prasklo, že jako spolková ministryně obrany zadala bez výběrového řízení poradenským firmám zakázky za stovky milionů eur. Miliony z nich skončily i ve firmě jejího manžela.
