Radim Fiala: Velkému vlasteneckému knězi by z dnešních lidovců bylo zle.

10/8 2019
U příležitosti svátku svatého Vavřince si připomínáme slavnou a velmi dojímavou řeč českého národoveckého kněze a lidoveckého poslance Bohumila Staška, kterou pronesl v srpnu 1939 v době okupace nacistickým Německem a kvůli které byl pak po zbytek války v koncentračním táboře, v němž přišel o oko. Prosazoval v ní národní hrdost, vlastenectví a tradiční křesťanské hodnoty českého národa a pronesl i přísahu věrnosti našemu národu. „Co slíbíme a řekneme své matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovati budeme. Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti,“ řekl v přísaze. Z dnešních kolaborantských vlastizrádných lidovců, jako jsou Bělobrádek či Herman, kteří se vlísávají do přízně pohrobků nacistických Němců (Sudetoněmecký landmanšaft má nacistické kořeny), by mu bylo doslova zle. Stašek byl například společně s národním demokratem Ladislavem Rašínem i ve Výboru na obranu republiky, který v roce 1938 odmítal kapitulovat před nacistickým Německem a v této věci několikrát intervenoval u prezidenta Beneše. Po druhé světové válce ač jako velký antikomunista silně ocenil roli Sovětského svazu při porážce nacistického Německa. Měl podobný postoj jako velký francouzský patriot Charles de Gaulle, který byl sice antikomunista, ale k Rusku měl pozitivní vztah. Jsem rád, že k tradici Bohumila Staška se hlásí i kardinál Dominik Duka, který u příležitosti výročí slouží na Svatém Vavřinečku u Domažlic mši. Rovněž jsem rád, že pro kardinála Duku slova vlastenectví a národ nejsou sprostými slovy. Chtěl bych z opravdu krásného projevu Bohumila Staška připomenout aspoň několik pasáží, které jsou v mnohém aktuální i dnes. „Kristus a jeho evangelium jest nám zároveň vždy zdrojem pravého vlastenectví i lásky k národu.“ „Ano, smutný čas se ukázal na obloze. Černé mraky zahalily tu oblohu. Nastaly doby, kdy se zdá, že staleté řády světové se pukají, lámou a trhají, a kdy svírá nás úzkost, aby v tomto světovém zemětřesení se nerozpadl nás domov, naše drahá země, naše otčina. V takových dobách musíme především pevně věřit. Věřiti v sebe, věřiti v národ, věřiti v život, budoucnost a především v Pána Boha, který, když tisíc let náš národ v nejhroznějších dobách udržel, zachoval a jemu žehnal, jistě jej vyvede i z dnešních hrozných nebezpečí a převede jej na cesty, po nichž bude kráčeti k své lepší a šťastnější budoucnosti. Proto pryč s defétismem, pryč se sebevražednými myšlenkami o malosti, slabosti a marnosti naší národní práce!“ „Nespoléhejme, tak jako nespoléhali naši národní vůdcové, buditelé a vlastenci, na nikoho, ale spoléhejme především sami na sebe, na svou sílu a dovednost." „Národní svébytnost se udržuje nejen národní kulturou, nýbrž i hospodářstvím, spravedlivým sociálním uspořádáním národa, vědou, technikou. A proto býti dnes vlastencem neznamená jenom opakovati vlastenecké fráze, ale znamená tvrdou práci. To je pravá láska k vlasti, když pracuješ věrně, oddaně a poctivě na tom místě, na které tě postavil Bůh, ať jako dělníka, zemědělce, živnostníka, úředníka, kněze nebo učitele. To je pravá láska k vlasti, když touto prací ztvrdnou tvé ruce a zbělí tvá hlava, a když je třeba, uděláš z noci den a dřeš až k nejzazším hranicím síly svých svalů a svého ducha.“ „Drahé děti, Bůh ví, co nám budoucnost přinese. Bůh ví, jaký osud vás čeká! Pamatujte na slova jednoho z mých nejdražších dětí, Viktora Dyka, který napsal o matce vlasti: „Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.“ Zahyneš, opustíš-li svou matku vlast, opustíš-li její mrav, její víru, její obyčeje, její píseň, její řeč, její domov. Chodský lid a kraj, ta pevná vlasti hráz, proto nezahynul, že neopustil a věrným zůstal své české zemi, svému svérázu, svému krásnému nářečí, svým čistým mravům, víře, náboženství, zvykům, písním, obyčejům, svému kroji a stroji. Nezahynul a bohdá nezahyne!“ „Bratři a sestry! Takový je hlas země české! Taková je prosba a napomenutí naší matičky, drahé vlasti a otčiny. Jaký bude náš hlas? Co slíbíme a řekneme své matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme a až do posledního tlukotu srdce milovati budeme. [Shromáždění volá: „Přísaháme!“] Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti, v dobách slavných českých knížat a králů a největšího z nich, blahé paměti Karla IV. [Shromáždění volá: „Přísaháme!“] Tuto slavnou naši přísahu nechť Bůh a svatí naši patronové požehnáním svým a pomocí svou provázejí a potvrdí. Amen.“ K těmto slovům už není mnoho co dodat. Této přísahy se snažme držet i my! https://www.euportal.cz/…/7690-bohumil-stasek-kristus-a-jeh…