Radim Fiala: 29. listopadu si připomínáme úmrtí našeho Otce vlasti Karla IV. (29. listopadu 1378).

29/11 2019
Sluníčkáři by z něj nejraději udělali multikulturalistu či Němce, přitom je pravda, že se hrdě hlásil ke svému českému původu, k českému národu, české řeči a navíc si uvědomoval hrozbu islámu, který zde mít nechtěl. Budoval silný suverénní český stát. Podobně jako Karel IV. či sv. Václav se hlásíme k Evropě spolupracujících suverénních národů, které mají společnou křesťanskou tradici. To je odkaz, který musíme bránit! Budete ho bránit s námi? ;-) Karel IV. o sobě napsal, že je Čech ve svém vlastním životopise, když popisoval, jak se po svém návratu do vlasti v roce 1333 musel znovu učit svůj mateřský český jazyk, který za dlouhého pobytu v cizině zapomněl, protože byl odvezen jako sedmileté dítě. Doslova pak říká, že se brzy naučil česky mluvit i psát „jako každý jiný Čech“. V posledním článku své Zlaté buly z roku 1356 vyžadoval, aby se děti světských říšských kurfiřtů (volitelů římského krále) kromě rodné němčiny povinně naučily česky, češtinu tak povýšil na diplomatický jazyk. Ještě jasněji Karel o své jazykové a národní identitě hovoří v dopise srbskému carovi Štěpánu Dušanovi Silnému z 19. února 1355, kde píše doslova, že je oba spojuje „společenství urozeného jazyka slovanského“. Jazykovou odlišností českého království od ostatních částí říše zdůvodňuje žádost o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a s tím spjaté vyvázání z podřízenosti arcibiskupům mohučským. Zřizuje církevní instituce, u nichž si prosadil jejich obsazování výhradně kleriky „národa českého“. S Karlovým jazykově definovaným vlastenectvím souvisí i jeho programové přihlášení se ke staroslověnské tradici spojené s ideou přenesení královské koruny Velké Moravy na český přemyslovský stát (idea takzvaného translatio regni). Demonstrací toho bylo i založení Emauzského kláštera v Praze roku 1347 a jeho osazení slovanskými mnichy, takzvanými Glagoláši. V zákoníku Karla IV. Maiestas Carolina, který nevešel v platnost, se píše: „Pohanům či Saracénům naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě, na svých polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“ Historik Jaroslav Bašta upozorňuje, že popírání národní identity ve středověkých Čechách odporuje výsledkům historického bádání. Kromě Miroslava Hrocha a Františka Kutnara se tímto důležitým tématem zabýval František Šmahel, který shrnul své názory ve druhém vydání své knihy Idea národa v husitských Čechách (2000). Píše v ní o českém středověkém nacionalismu, který byl překvapivě podobný nacionalismu modernímu. Obsahoval totiž všechny prvky, které jinde nalézáme až v 19. století: sebeidentifikaci národa na jazykovém základě, silně obecně rozšířené protiněmecké uvažování, zemský patriotismus a uvědomělé vytváření národnostně vyhraněného politického národa. Je nesmysl, že by Karel IV. podporoval Evropskou unii, jak dnes ahistoricky tvrdí někteří lsuníčkáři. Karel IV. považoval České království za základnu své rodové moci, takže se snažil dostat je na přední místo v rámci Říše římské, která byla ale svazkem suverénních států. Vytvářel z nich velmi privilegovanou část většího celku. Proto si v pohřebním proslovu Vojtěcha Raňkův vysloužil titul Otce vlasti, naopak už v 15. století mu Enea Silvio Piccolomini vyčítal, že Říši zanedbával. Němečtí historici jej proto hanlivě nazývali popským císařem nebo otčímem Svaté říše římské národa německého. Vztah českého státu ke středověké Říši byl velmi volný. Karel v českých zemích vládl z titulu českého krále, nikoli císaře. Císařské zákony se na české území nevztahovaly a veškeré povinnosti českého státu k Říši spočívaly v dodání ozbrojeného doprovodu pro císařskou korunovaci. Platilo pravidlo „Rex imperator in regno suo“, tedy že král je císařem ve svém království – že je suverén. Karel IV. od samého počátku své vlády vědomě navazoval na koncepci přemyslovského státu. Manifestačně se hlásil ke svým královským předkům z matčiny strany, ke slovanskosti a starobylosti dynastie. V důležitých státních listinách vždy vyzdvihoval svou rodovou a ideovou sounáležitost s Přemyslovci. Svatému Václavovi „věnoval“ novou královskou korunu a jeho kult spojil s uctíváním Karla Velikého. Koruna sama přitom spočívala na světcově lebce a sv. Václav byl uctíván jako věčný panovník Čech, jehož jsou jednotliví králové pouhými náměstky. Podobně jako Karel IV. či sv. Václav se hlásíme k Evropě spolupracujících suverénních národů, které mají společnou křesťanskou tradici. To je odkaz, který musíme bránit! Budete ho bránit s námi?